Problematické chování.
Chybuje se s největší pravděpodobností na počátku výchovy. Stačí například ptáčka jen prstem lehce udeřit přes zobáček a příště se po něm ze strachu ožene.Člověk často bezděky zareaguje chybně. Může například dojít k tomu, že při drbání narazíme na vyvíjející se pero a ptáčka to zabolí, ožene se, ale chce jen pohrozit, vyjádřit nelibost. Člověk se lekne a zareaguje-li neadekvátně tvrdě nebo jen rychlým zbrklým pohybem, mládě se vyděsí. Následuje-li pak dokonce trest, je zaděláno na problém.
Prvotní příčinou může být prostý strach z ruky. Málokdo například ví, že je andulkám není příliš příjemné hlazení na tělíčku. Milují drbání na hlavičce, ale jsou velmi citlivé např. na ocas. Našlapováním na ocásek samičky naznačuje sameček touhu pářit se.
Pokud andulčátko v určitých situacích reaguje klováním, můžeme ho znejistět například tím, že se s rukou, na které sedí klesne dolů ve chvíli, kdy očekáváme, že se chystá zaútočit. Můžeme ptáčkovi také ihned vynadat. Zní to možná trochu kuriózně, lze jednoduše andulce hlasitě "vynadat". Mají sice mozeček jako hrášek, ale velice dobře to pochopí.
Někteří jedinci jsou od přírody dominantní a to se pozná velice brzo, dá se říci "již v kolébce". Ti pak nejsou příliš vhodní pro nezkušené chovatele, protože dá mnoho práce vymezit hranice " kam až se může". Navíc agresivita je často vrozená ptákům z určitých chovných linií bez ohledu na pohlaví. Nikdy se nesmí nic vynucovat. Andulka musí vše činit zcela dobrovolně. Ochotně například nastoupí na prst, přiletí k vám apod.
Andulka se ale bude se vzpírat , pokud ji chytíte celou dlaní shora. Tak na ně útočí predátoři. Andulky si nesou v genech tuto informaci, která se v dospělosti projeví. Ručně dokrmované andulky se jen lehounce vzpírají ale andulku nedokrmovanou čili vychovanou pod rodiči nikdy nechytejte - neberte do ruky, jen v případě nutnosti a jde-li ptáčkovi o život! Může se stát, že z toho dostane šok a zemře, hlavně andulky málo ochočené.