Moji Bobíci.
Bobinku I. jsem si pořídila v srpnu 2008 a Bobíčka v dubnu 2009, aby Bobi nestrádala při mojí pracovní nepřítomnosti.
Jsou to obě ručně dokrmená mláďata, která přijímají člověka jako úplnou samozřejmost. Nemají strach. Díky tomu, že došlo k tzv. vtištění během nejranějšího vývoje, považují člověka za jakéhosi podivného ptáka a podle toho se k němu chovají a totéž očekávají od lidí. Mohou si vytvořit velice pevné pouto se svým chovatelem, chtějí mu být co nejvíc nablízku, nejlépe na rameni sledují veškerou jeho činnost. Nemohou být trvale v kleci, protože by trpěli steskem. Nejraději a s nadšením se podílejí na veškerém dění v domácnosti. Jsou velmi přítulní, milují drbání na hlavičce a na oplátku mi probírají třeba obočí jako pomyslná pírka.
Bobinka I. uhynula po nemoci v červenci 2010 a říjnu 2010 jsme přivezli pro Bobíčka společnici Bobinku II.
Fotoalbum
